Sloupek starosty a bezstarosty - květen 2005

Musím přiznat, že mne tyto věty donutily k zamyšlení, zda i já nejsem tak trochu lhostejný (alespoň k tomuto svátku). Možná že ano. Po mnoha prožitých každoročních oslavách už příliš nevnímám 8.(či 9). květen jako den vítězství. Tento státní svátek je pro mne spíš dnem klidu. Už dávno nesleduji válečné filmy o heroických obráncích té či oné vlasti – v mládí jsem jich viděl více něž dost a mnohokrát. Nechodím na vojenské přehlídky, - naštěstí se žádná v Lanškrouně nekoná. Neúčastním se kladení věnců k památníkům známých či neznámých vojáků, protože mám pocit, že většina účastníků těchto akcí je zde z povinnosti nebo za účelem zviditelnění se.

Spíš si připomínám zbytečnost obětí našich hrdinů z druhé světové války. Zbytečnost všech hrdinů. Jejich promarněné životy. Možná že se Vám zdá, to co říkám, rouhačské a znesvěcující jejich památku. Pro mne jsou tito hrdinové částečně idealisté a částečně jako svědomí národa. Jsou to totiž především oni, kteří svou odvahou čelit zlu napravují často za cenu své individuální svobody či života to, co většina národa předtím svým pasivním a lhostejným přístupem ke zlu v jakékoliv podobě způsobí.

Nad kým však doopravdy a často (nejen v den vítězství) přemýšlím, jsou největší oběti válek či diktátorských režimů. Jsou to vždy její nepřímí účastníci – obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří žijí ve válčícím území či totalitních zemích, kterým nezbývá nic jiného. Obyčejní lidé, kteří i když uprchnou před těmito hrůzami, pořád zůstávají oběťmi.

A je paradoxní, že právě tito obyčejní lidé jsou vždy zároveň těmi, kteří jsou hlavními viníky vzniku všeho zla.

Jsou to oni, obyčejní lidé, kteří ze své pohodlnosti tvrdí, že jedinec nic nezmění.

Jsou to oni, obyčejní lidé, kteří často hloupě věří, že se o ně někdo – vůdce či silný stát - postará.

Právě těmito postoji přesouvají svou jedinou skutečnou moc, svůj hlas, do rukou ideově zaslepených, egoistických nebo hloupých spoluobčanů – pravověrných voličů. S výmluvami, že jejich hlas stejně nic neovlivní, ze zbabělosti před nutností volby mezi státním pohodlím a osobní zodpovědností, nechávají za sebe rozhodovat disciplinovanou menšinu.

Tito obyčejní lidé si především neuvědomují základní věc. Že jejich osobní lhostejnost ke zlu (které vždy sílí nezájmem) jim ve svém důsledku postupně zkrátí možnost jejich volby až na ponechání té jediné – v dobách temna, které zase přijde, zase tiše sedět v koutku, aby je nikdo neslyšel, a hodně tiše nadávat, jaký to je všude bordel, jak všichni kradou, jak všichni podvádí a jaký to je hrozný život.

Blíží se volby.

Všechny strany slibují, všechny strany varují - za nás se budete mít lépe, za nich bude třít bídu s nouzí.

O tom tyto volby nejsou.

Teď totiž budete volit mezi pokračováním stále většího zasahování  státu do našich životů a snahou jej řídit a tím Vás ovládat a nebo alespoň malou šancí zastavit tento návrat do zlých časů.

Nevěřte nikomu, kdo slibuje hory doly. Nesplní to. Když je státní kasa jenom plná dluhů tak přece nemůže být lépe.

Věřte pouze sami sobě.

Spoléhejte na sebe, na své možnosti - ne na hodného strýčka zvaného stát.

Vy sami se budete muset postarat o sebe a své rodiny.

Nepotřebujete stát, aby Vás vodil za ručičku a aby Vám říkal co je dobré a co je správné.

Já vím, zní to jako pravicová rétorika.

Takže si volte, pro mne za mne, třeba i ty, co podporují silný stát.

Ale hlavně nebuďte pohodlní.

Nestyďte se za svůj názor.

Běžte volit.

Protože - znovu opakuji - kdo nevolí, podporuje tím ty strany, jež mají dostatek  věrných, ideologicky slepých ovcí, které je budou volit.

Já jdu. Jako vždy.

Jdu volit, protože to je mé ústavní právo. Právo, které mi nikdo nemůže omezit.

Jdu volit, protože to je jediný způsob, jak ovlivnit směřování země, kde žiji a chci žít.

Jdu volit, i když vím, že žádný z mých kandidátů není dokonalý. Ale pořád je lepší volit nedokonalost než mlčením a nezájmem podporovat tichý návrat zlých časů.

Jdu volit proto, protože jenom tím , že budu volit, mohu těm nahoře dostatečně důrazně připomenout, že je to můj hlas, který jim dovoluje spravovat mou zemi.

Že oni jsou mnou voleni, aby řídili tuto zemi v můj prospěch. Naši zemi v Náš prospěch.